Jen velice zřídka vkládáme na naše školní stránky články převzaté z médií. Tento článek od Václava Klause mladšího si to ale zaslouží…
České školství není tragické, je jenom průměrné, klesající, čím dál více nerovnoměrné, čím dál dražší a vytváří si složitý systém legislativně-metodického hloží, aby tento trend nedokázalo zvrátit. Popřípadě, aby to, co fungovalo, fungovat přestalo.
Ale tragické ještě české školství rozhodně není. Máme skoro dva milióny dětí a mladých lidí ve školách. Děti jsou od přírody zvídavé. Řada z nich pochází z rodin, kde vzdělání stojí v popředí žebříčku hodnot. Tisíce učitelů a stovky ředitelů ještě nerezignovaly. Učí rádi, s chutí a fortelem nebo se snaží držet vzdělávací laťku své školy na slušné úrovni. To jsou obrovské přirozené síly v systému, se kterými si žádný režim neví úplně rady, byť to různě zkouší.
Patřili jsme takřka ke světové špičce, teď jsme na průměru zemí OECD (třeba u patnáctiletých dětí). Daňový poplatník přitom sype do systému víc a víc, přestože dětí ubývá. Ještě horší je „heterogenita“ – nerovnoměrnost. Ta bije do očí o to více, že jsme jinak extrémně rovnostářský národ. Nemáme rádi velké rozdíly v příjmech. V ekonomických záležitostech jsou rozdíly relativně malé. Ovšem rozdíly školní mezi nejlepší třetinou mladé generace a nejslabší třetinou jsou značné (i ve srovnání s cizinou) a zvětšují se.
Systém také koroduje nerovnoměrně. Náš první stupeň (malí školáci) má stále světovou úroveň. Máme tradici, metodiku, motivované rodiče i žáky, hezky vybavené školy, kvalitní elementaristky. Každý říďa dává k prvňákům své elitní kantory (tedy spíše kantorky). Pak však pro deváté třídy chybí jakýkoli cíl, nikdo nic moc neměří, nehodnotí, třetina nejlepších žáků ještě mezitím zmizí na „nesystémová“ víceletá gymnázia a vzdělávací pokrok chřadne. Do devítky se již spíš tak nějak dočeká (mimochodem dodnes nechápu znovuzavedení devítek – jako by osm tříd, jako bylo za nás, nestačilo). No a míst na středních školách pak máme skoro dvojnásobek než uchazečů. Takže klídek, teploučko.
U středních škol a jejich nejslabší třetiny – jde již o tragédii. Každoročně na spoustě z nich neodmaturuje z lehkého státního testu u maturity třeba polovina studentů. Tady už se miliardy daňových poplatníků vyhazují z okna.
No a ještě větší rozdíl najdeme mezi světovými univerzitami a našimi. Konkurujeme tedy počtem vysokých škol na obyvatele – máme jich patrně nejvíc na světě. Ale bezpochyby zaznamenáváme trend, že začíná prudce narůstat počet mladých lidí odcházejících studovat do ciziny. Ne na stáž. Zcela. Začalo to nejprve jednotlivě, pak zhruba před deseti lety u elitních středních škol ve velkých městech a i zde nejprve jednotlivě u výrazných talentů a premiantů. Nyní je to na těchto typech středních škol masová záležitost a rozšiřuje se to do regionů. Myslím, že nikdo tahle data nesbírá.
Jako otec dvou maturantů si v jádru přeju, aby zůstali studovat doma. Nechci pak jezdit za vnoučaty, která se budou jmenovat Timothy Gordon nebo tak nějak, do Bristolu. Já jim tam jednou za rok povezu krtečka, je to nebude zajímat, nebudou znát polovinu českých slov… Ale nejde o tahle „dědečkovská“ přání, byť tedy, co je v životě důležité a co není, během lidského života dosti kolísá a těžko říci, které hodnoty jsou klíčové. Pokud se podíváme po Evropě, vidíme země jako Bulharsko či Lotyšsko, kde jsou takto v cizině statisíce mladých lidí. Většinou se nevrátí. Ta země s tím má/bude mít obrovské potíže. Zná je každý poctivý starosta z nějaké chudší české oblasti, kde mu šikovnější mladí lidé mizí do Prahy, Brna, Budějovic či Plzně. Pro tu obec to je smutné. Pro celý stát taky.
Na kvalitních školách prostě záleží. Víc než si myslíte.